Než jsem byl povolán územním sedmdesátníkem, procházel jsem jednou z nejnáročnějších etap své cesty víry. Kvůli finančním potížím jsme si nemohli koupit jídlo, což nás přimělo prodat veškerý náš majetek. Obzvláště dojemné bylo, když jsem byl svědkem toho, jak se manželka loučila s drahocennými upomínkovými předměty od své babičky a matky. Protože nám v autě došel benzín, chodil jsem po městě a hledal zastavárnu.
Cestou jsem si vzpomněl na rozhovor s jedním velmi dobrým přítelem, který se sám tehdy potýkal s velkými těžkostmi. Ve snaze pomoci jsem mu poradil, aby pěstoval postoj vděčnosti. Jeho odpověď mě zasáhla: „Abych byl vděčný, musím myslet na někoho, kdo prochází horšími útrapami než já! Je velmi těžké někoho takového najít.“ Hluboce jsem souzněl s jeho pocity, cítil jsem se citově uvězněn uprostřed utrpení mé ženy a smutku mých dětí. Navzdory tomu, že jsem vložil důvěru ve Spasitele. Řekl mi: Jsi můj. [1] Vyvolil mě díky svým zaslíbením, že mě učiní „lidem zvláštním“ [2] a že mě „vyvýší nade všecky národy, kteréž učinil“. [3] Věrně jsem dodržoval zásady desátku, půstu, modlitby a uctívání Boha v chrámu, slíbené průduchy nebeské [4] však zůstávaly zavřené, a já se cítil opuštěný.
Ve chvílích nejhlubších strastí jsem si osvojil zvyk klást Bohu dvě základní otázky: „Ó Pane, co si přeješ, abych učinil? Co si přeješ, abych se naučil?“ Téměř okamžitě přišla myšlenka: „A stalo se, že postavil oltář z kamenů a učinil oběť Pánu a vzdával díky Pánu, našemu Bohu.“ [5] To mě vedlo k zamyšlení nad neutěšenou situací Lehiho, který byl, nikoli svou vinou, přiměn opustit svůj domov a zanechat za sebou svůj majetek, včetně svého domu a země svého dědictví a svého zlata a svého stříbra a svých drahocenných věcí a nevzal s sebou nic. [6] Lehi, který strávil celý život v Jeruzalémě, za sebou zanechal celoživotní sny a plody své práce, a nyní čelil zdánlivě nepřekonatelnému úkolu. Přesto však byla vděčnost zásadou, podle níž žil a prostřednictvím níž usiloval o spasení. „Veliká a podivuhodná jsou díla tvá, ó Pane Bože Všemohoucí!“ [7]
Pro Lehiho vděčnost nebyla podmíněna okolnostmi; šlo o rozhodnutí s konkrétním zaměřením – na Ježíše Krista. A tak jsem s vděčností došel k tomuto poznání: „Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi.“ [8] Uprostřed vlastních zkoušek jsem si osvojil zvyk stavět každý den oltáře vděčnosti prostřednictvím modlitby. Chtěl jsem být vděčný, aniž bych se srovnával, něco očekával nebo závisel na vnějších okolnostech – jednalo se o hlubokou změnu perspektivy.
Na začátku každé modlitby jsem vědomě směřoval své myšlenky k životu a poslání Spasitele. Tento proces mě změnil. Čím vroucněji jsem vyjadřoval vděčnost, tím více Duch vydával svědectví o pravdách ohledně milosrdenství a milosti. Díky tomuto zvyku jsem získal svědectví o smyslu „této poslední oběti“ [9] mého Spasitele a o tom, že Jeho nitro „je naplněno soucitem vůči [nám]“. [10]
Znal mě dokonale ve svém nitru milosrdenství. Když se má vděčnost projevila, má víra se prohloubila a má duše se radovala. Pochopil jsem, že tyto každodenní oltáře vděčnosti dláždí cestu k „trůnu milosti“. [11] Ve dnech, které následovaly, jsme byli požehnáni jak materiálně, tak duchovně. Ale přes všechno, čím jsem si prošel, bych neměnil s žádným králem. Mé zkoušky mě přivedly k tomu, abych se přiblížil svému Spasiteli Ježíši Kristu a lépe Ho poznal. On žije!
-
Viz Izaiáš 43:1.
-
Deuteronomium 7:6.
-
Deuteronomium 26:19.
-
Viz Malachiáš 3:10.
-
1. Nefi 2:7.
-
Viz 1. Nefi 2:4.
-
1. Nefi 1:14.
-
Žalm 139:8.
-
Alma 34:15.
-
3. Nefi 17:6, 7.
-
Židům 4:16.