Když přijímáme Ježíše Krista jako svého Spasitele, chceme se o Něm učit a následovat Jeho příklad s nadějí, že v sobě rozvineme Jeho povahu a vlastnosti. Věříme, že jakmile v Něho a v Jeho smírnou oběť získáme víru, budou následovat jisté přirozené důsledky – budeme chtít změnit svůj život skrze pokání, naše vůle a srdce se obrátí k Pánu a přijmeme uzavírání smluv s Ním prostřednictvím obřadů.
Pán nám zjevuje, že ti, kteří „vpravdě skutky svými projevují, že přijali z Ducha Kristova na odpuštění hříchů svých, budou přijati křtem do jeho církve“.[1]
Po křtu jsme potvrzeni za členy Církve prostřednictvím vkládání rukou mocí a pravomocí kněžství. Dalším krokem v našem duchovním rozvoji bude přijetí dalších spásných obřadů ve svatém chrámu. Za normálních okolností můžeme obřady křtu, konfirmace, obdarování a pečetění provést pouze jednou sami za sebe. I později se můžeme z těchto obřadů nadále učit, když je vykonáváme v zastoupení za zesnulé osoby.
Pán připravil způsob, kterým můžeme my, Jeho děti, přijímat jeden z obřadů neustále a osobně, a to svátost.
Podle vzoru, který zavedl Spasitel, se členové Jeho Církve musí scházet o sabatu, aby přijímali svátost „na památku Pána Ježíše“[2] a „aby se postili a modlili a aby jeden s druhým mluvili o blahu svých duší“. [3]
Pán nám ve své nekonečné moudrosti dal příležitost odpočinout si od každodenního shonu a umožnil nám přestat si dělat starosti a obavy. Když svět zanecháme za sebou, skrze obřad svátosti můžeme obnovit smlouvu křtu. Pán v tomto obřadu slibuje, že když přijmeme svátost, mohou ti, kteří jsou ochotni vzít na sebe Jeho jméno a dodržovat Jeho přikázání, „vždy míti jeho Ducha, aby byl s nimi“.[4]
Pro všechny z nás, jednotlivce i rodiny, by bylo velmi přínosné, kdybychom se každý týden na přijímání svátosti pilně a pokorně připravovali. Na tento obřad se připravujeme každý den, když se snažíme žít „ve spravedlivosti ve všech dnech a ve všech dobách“.[5] Například tím, že studujeme písma a modlíme se v soukromí i s rodinou. Plánujeme-li sobotní aktivity tak, abychom mohli jít spát brzy a probudit se díky tomu vděční, radostní a šťastní, pak budeme také připraveni přijímat svátost a naslouchat proslovům, čímž budeme „vyživováni dobrým slovem Božím“. [6] Poté budeme moci růst a prohlubovat svůj vztah ke Spasiteli a své znalosti o Něm.
Nyní je důležité zdůraznit podobnost mezi svatostí chrámu a svatostí sabatu. Když se chystáme navštívit chrám, začínáme se připravovat s předstihem. Nejen že se oblékáme do oděvů, které vyjadřují úctu a uctivost vůči chrámu a tomu, co představuje, ale také se podle toho chováme, zatímco jsme uvnitř nebo v jeho okolí. Šeptáme a učíme své děti, že na tomto místě se chováme s nejvyšší úctou. Když sabat posvěcujeme tím, že jsme během nedělního shromáždění a po celý tento den uctiví a zdvořilí, osvojujeme si svatost a božskou podstatu, které nalézáme u Nebeského Otce: „A odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého. … I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho.“[7]
Vyzkoušíme-li působivost slova Božího, budeme oplývat znalostmi o Kristu a naše svědectví o jeho pravdivosti nebude založeno jen na víře, ale také na zázracích a divech, které zakusíme ve svém životě a ve své rodině.
[1] NaS 20:37
2 Moroni 6:6
3 Moroni 6:5 5
4 NaS 20:77, Jan 14:16
5 NaS 59:11
6 Moroni 6:4
7 Genesis 2:2–3