Vzhledem k dnešnímu složitému světu je snaha dosáhnout soběstačnosti často považována za nadlidský úkol. Nicméně z pohledu víry je to cíl dosažitelný. Příručka definuje soběstačnost jako „schopnost, závazek a úsilí spočívající v zabezpečení nezbytných duchovních a časných potřeb ve svém životě a v životě rodiny“.[1] Písma obsahují hojnost příkladů toho, jak mohou Boží děti soběstačnosti dosáhnout.
Vezměte v úvahu odyseu pustinou, kterou podnikla Lehiova výprava. Lehi opustil veškeré své bohatství, aby následoval vůli Páně. Ačkoli těžkosti v pustině dozajista ulehčovalo Boží vedení – ve formě vidění, andělských navštívení a cestovních pokynů na Liahoně – byla pustina nehostinné místo a putování těchto lidí bylo plné obtíží. V Knize Mormonově je popisována jedna zvlášť kritická situace, kdy si Nefi nešťastnou náhodou zlomil ocelový luk a vrátil se do Lehiova tábořiště bez potravy. Tváří v tvář takovéto závažné nepřízni osudu začínají všichni členové Lehiovy výpravy, včetně samotného Lehiho, reptat proti Pánu. Je logické, že bez spolehlivého luku by si nemohli zaopatřit potravu a zahynuli by. Nefi však pokušení reptat odolává a vkládá důvěru v Pána. Na znamení této důvěry si Nefi ze skromných dostupných zdrojů vyrábí dřevěný luk a šíp a žádá svého nyní kajícného otce jakožto proroka, aby se zeptal Pána, kde může najít potravu. Zjevení přichází skrze Liahonu a Nefi získává hojnost potravy.[2]
Nefi používal zásady soběstačnosti efektivně. Jak je můžeme používat i my v dnešní době? Co můžeme udělat na znamení toho, že Pánu důvěřujeme tak, jak Mu důvěřoval Nefi? Z hlediska našich časných potřeb můžeme „vyrobit svůj dřevěný luk a šíp“ například tím, že začneme navštěvovat nějaký vzdělávací program nebo se pustíme do podnikání. Když vyplníme brožurku Má cesta k dosažení soběstačnosti a připojíme se k některé církevní skupině pro podporu soběstačnosti, můžeme tím své časné úsilí zasadit do širšího duchovního kontextu. Když se na časné záležitosti díváme z hlediska víry, vidíme je v lepším světle. V tomto duchovním kontextu je jedním ze zvlášť významných znamení, které můžeme Pánu dát o své důvěře v Něj, to, že žijeme podle zákona desátku, zatímco se snažíme ze všech sil naplňovat svou roli zaopatřovatele.
Většina členů Církve si je vědoma Božích zaslíbení týkajících se požehnání časné hojnosti, jež jsou určena těm, kteří jsou poslušni zákona desátku, jak je to zjeveno skrze proroka Malachiáše: „Zkuste mne nyní … nezotvírám-liť vám průduchů nebeských, a nevyleji-li na vás požehnání, tak že neodoláte.“[3] V novodobém zjevení Pán uvádí, že desátek je nutný k tomu, aby byla země Sion posvěcena, a v konečném důsledku nezbytný k tomu, aby byl samotný Sion vybudován: „Nebude-li lid můj dodržovati tento zákon, … vizte, vpravdě pravím vám, nebude to pro vás země Sion.“[4] Sion je svaté místo, kde se mohou shromažďovat a žít ve spravedlivosti ti, kteří jsou čistí v srdci.[5] „Sion nemůže býti zbudován, ledaže to bude podle zásad zákona celestiálního království“[6], a je to místo ochrany a útočiště.[7]
Když proto o těchto zjeveních přemítáme, můžeme se ptát sami sebe: Chci přispět k budování Sionu? Může být dodržování zákona desátku znamením Pánu, že Mu důvěřuji? Rozumím tomu, že se jedná o celestiální zákon, který mi spolu s ostatními zákony pomůže být způsobilý obdržet radost věčného života? Dodržování zákona desátku přináší mně i mé rodině bezpočet požehnání. Modlím se o to, abychom my všichni, jakožto Pánovi Svatí, z desátku učinili hlavní oporu našeho úsilí o dosažení časné – a nakonec i duchovní – soběstačnosti.
[1] Příručka 2: Správa Církve [2010], 6.1.1.
[2] 1. Nefi 16:18–32
[3] Malachiáš 3:10–12
[4] NaS 119:5–6
[5] NaS 101:16–22
[6] NaS 105:5
[7] NaS 115:6